Almanach 1997/1998
V tomto školním roce se poprvé deváté třídy loučí netradičně. Scházíme se ve sborovně, která, jak dokumentuje foto, ještě neprošla přestavbou. Žáci předvádějí svůj program, zpívají píseň, kterou sami otextovali a každému učiteli věnovali jednu její sloku. Doprovázejí se sami na kytaru. Pro všechny učitele připravili pohoštění. Ještě před tím strávili společně týden v Chorvatsku.
Učitel, na kterého nezapomenu
Od té doby, kdy jsem přišel v páté třídě na tuto školu, jsem poznal mnoho učitelů, na které nezapomenu. Nejraději však budu vzpomínat na svého učitele tělocviku, Pavla Nechutu.
Říkalo se o něm, že je to nejpřísnější učitel na škole. Ano, jistě, přísný byl. Zdál se nám pořád zamračený, jeho předpisové nástupy jsme přímo nesnášeli, když se vyndaly lavičky a my museli „makat“, tak jsme ho měli plné zuby a taky jsme se ho báli. Po čase se ukázal jako perfektní učitel, zvykli jsme si na něj a on na nás. Když měl dobrou náladu, tak jsme se v jeho hodinách i nasmáli. Jeho nezapomenutelné průpovídky typu: „ Stojíš tam jak hydrant, seš jak stará Blažková, cvičíte jak invalidi z Karka Teplice či zmítáš sebou, jako když máš padoucnici…“ nám budou tohoto učitele připomínat celý život. Přáli bychom si, abychom takových učitelů, jakým byl pan Nechuta, potkali co nejvíce.
Jen někteří učitelé mají pro mě opravdu velký význam. Třeba pan učitel Mlejnecký, paní učitelka Zámostná, paní učitelka Nemetová a hlavně pan učitel Pěkný. Tento učitel mě naučil lyžovat. Pro někoho je to možná směšné, ale pro mě ne. Mám do budoucnosti jeden velký sen a právě lyžování je jeho nejpodstatnější základ. Jsem mu opravdu vděčná, že mě to naučil, protože mi to zrovna moc dobře nešlo, ale on neztrácel nervy a naději. Na takového učitele do smrti nezapomenu.