Jedné z účastnic pobytu v Dánsku se ptali žáci 6.A, 7.A, 8.A
„Mluvíte dánsky?“

„Ne, a ani jsem se během těch 12 dní nenaučila. Dorozumívala jsem se německy. Ostatně znalost němčiny nebo angličtiny byla podmínkou účasti.“

„Co se vám v dánské škole nejvíc líbilo a co nejméně?“
„Na tuto otázku nejde odpovědět jednoznačně. Dánské školství je trochu jiné. Děti ve škole oslovují učitele křestními jmény, tykají jim, ve škole nedostávají žáci až do osmé třídy známky, mají větší volnost, neexistují žákovské knížky a třídní knihy. Takové školství má v Dánsku dlouholetou tradici. Kdo se chce učit, tak se učí, protože ví, že vzdělání je pro jeho dobré životní uplatnění velmi důležité. Kdo se učit nechce, toho ve škole nikdo nenutí. Takový žák během hodiny třeba ze třídy odejde. Velice rychle jsem si zvykla na to tykání, ale nezvykla bych si na nepořádek ve třídách, na ruch při hodinách a nezájem některých žáků, kteří při hodině poslouchali třeba wolkmena.“
„Učí se žáci jiné předměty než my?“
„Většina předmětů je stejných, pouze chlapci mají navíc povinné vaření a šití. A docela jim to jde. V sedmé třídě při hodině němčiny mi třeba žáci německy nadiktovali recept na koláč a podle něho ho hned upekli.“
„Kde jste v Dánsku bydlela?“

„V rodině mého dánského kolegy Leifa ve městečku Skaelskör.“

„Když byl Leif u nás ve škole, co se mu tady nejvíc líbilo?“
„Hodina tělocviku v 7.A, výzdoba našich tříd a školní jídelna. Děti si v Dánsku totiž do školy nosí oběd z domova, školní stravování neexistuje.“
„Kdybyste mohla něco z dánského školství zavést u nás, co by to bylo?“
„Vybavení školy počítači a ostatní kancelářskou technikou. Ve škole měli žáci na chodbě dva kopírovací stroje a sami si kopírovali všechno, co potřebovali.“